Kalkulátor BMI

...

Chutě zrají s věkem. Jestli jsme na sladké, je dáno i geneticky

10. 7. 2017 | idnes.cz

Jak se mění naše chutě? Tak především stárnou – víte sami, že v pěti letech chuťovým pohárkům lahodilo něco jiného než v pětadvaceti nebo pětačtyřiceti. Pak jimi také mohou mávat nemoci i hormony.

Teď se můžete utlouct po olivách, ale před dvaceti lety jste sotva snesli olivový olej? Když vám jako malým cpali mrkev, dělali jste scény? Teď je všechno to, co bylo v dětství fuj (růžičková kapusta, zelené fazolky, květákový mozeček či haše) velké mňam? V pořádku. Je naprosto normální, že se nám s věkem chutě mění. Stejně jako nám řídnou kosti. Šediví vlasy. Horší se zrak, slábne sluch... A chuť? Říkejme optimisticky, že zraje.

Hlavně se neotrávit

Všichni jsme začínali na mléce, v tom lepším případě mateřském. Pomalu, pomalounku jsme se chuťově osmělovali. Jen málokdo z nás se dopracoval k pochvalné ódě třeba na zelí dřív než po několika letech. Odborníci uvádějí, že při přechodu na běžnou stravu dítě až desetkrát odmítne jednu potravinu, než ji akceptuje a přijme za svou. Desetkrát!

Proč vlastně dětem chutná tak málo věcí? Nutriční terapeutka Tereza Bočková nabízí evoluční pohled: „Výživové chování je klíčové pro přežití. Na jedné straně vidíme přirozený tah objevovat nové potraviny – a tedy i nové chutě – na druhou stranu ale nová potravina v přírodě znamená potenciální riziko otravy.“ Milí rodiče, neberte si proto osobně, bojkotují-li vaše batolata oběd. Ostražitá jsou od přírody.

Neopotřebovaný jazýček

Jistě jste si všimli, že mrňousové preferují jednoduché chutě a navíc tíhnou ke sladkému. Důvod je jasný: sladce chutná i mateřské mléko. Odbornice na výživu Karolina Hlavatá přidává další postřeh: „Sladká chuť navíc bývá spojená s pocitem bezpečí. Kojení se přece odehrává v matčině náručí. Navíc sladké dostaneme, když si rozbijeme koleno nebo když se nám něco povede.“ Tento mechanismus si spousta z nás zafixuje a ujíždí na něm i v dospělosti...

Technicky vzato jsou dětské chuťové pohárky ještě neopotřebované, a reagují proto na nové podněty velmi citlivě. Jako všechny buňky v těle i ty chuťové odumírají a nahrazují je nové. Počet nových se ale zhruba od čtyřiceti let výrazně zmenšuje.

Proto když jsme malí, pliveme „nechutné blivajzy“, kdežto v dospělosti spolkneme ledacos. Asi správně odhadnete, že hořká chuť je pro děti nejmíň atraktivní, vlastně i mnoho dospělých ji odmítá. Vysvětlit se to dá opět geneticky zakódovanou obranou před požitím nezralých a jedovatých druhů potravin.

Je jasné, že pikantnosti typu olivy, kozí, plísňové a jiné voňavé sýry si oblíbíme až časem. „Dospělý člověk už na rozdíl od dítěte netrpí neofobií, tedy strachem z nových jídel, dané potraviny již předtím mnohokrát ochutnal a do jisté míry vyzrál,“ uvažuje Karolina Hlavatá. Zmíněná neofobie se u dětí objevuje s různou intenzitou, ale kolem desátého roku obvykle vymizí. Všichni ji přirozeně překonáme, protože prostě máme potřebu poznávat nové věci a rozšiřovat si obzory. I v jídle.

V souvislosti se zráním chutí mluví někteří vědci o tzv. gastronomickém věku. Kdy tedy buňky začnou přijímat dospělácké potraviny a udělá jim radost kombinace hroznového vína s modrým sýrem nebo avokáda s chilli omáčkou? Odborníci věk zprůměrovali na dvaadvacet let.

Osudová chuť

Přesto to není tak, že bychom všichni časem dospěli k nějakému chuťovému konsensu, že by nám všem chutnala stejná bašta. Na tom, co v dospělosti zbožňujeme, se hodně podepíše původní rodina. „Velkou úlohu hraje ‚společný rodinný talíř‘, výchova, to, která jídla se v rodině preferovala,“ tvrdí Karolina Hlavatá. Jestli budeme spíš na sladké, nebo na slané, je prý do značné míry dáno i geneticky.

Vztah k potravinám a chutím získáváme během života taky vlivem (ne)příjemných situací. Máme-li spojené konkrétní jídlo s hádkami nebo stresem, můžeme si vypěstovat averzi na celý život. A obráceně, pocity blaženosti spojené s uždibováním čehosi jen tak z paměti nevymažeme. Je fakt, že opravdu málokdo si vypěstuje vyloženě odpor ke sladkému. Ano, dobře, všichni se chceme cítit jako v maminčině náručí, ale co se to s námi doopravdy děje, když nás honí mlsná?

Z fyziologického pohledu je chuť na sladké daná výkyvy hladiny cukru v krvi. Vznikají např. kvůli nedostatečnému příjmu energie, nevhodně zvolené dietě, při stresu apod. Nutriční terapeutka Tereza Bočková mluví taky o „odezvě na nepříjemné pocity“ a o „emočním jedení“. Čtenáři, kteří by náhodou nevěděli, oč jde, nechť si vzpomenou na Lenku Vlasákovou ve filmu Ženy v pokušení, když ji opustil manžel a než zjistila, že chuť umí spravit i zajíček, čili Vojta Dyk.

Jenže, a psali jsme o tom už několikrát, koblihami si pocit blaženosti nezajistíte: „Konzumace sladkých potravin, přesněji řečeno potravin s vysokým glykemickým indexem, hladinu cukru bohužel rozkolísá ještě víc – což je důvod, proč máme chuť na sladké, přestože jsme před chvílí snědli čokoládovou tyčinku,“ objasňuje Bočková.

Ale vysvětlujte to někomu, komu se zrovinka zbláznily chutě! O tom ženy vědí víc než muži – chuťové výkyvy zažijí načas třeba během těhotenství. Budoucí matky prahnou po okurkách v láku, broskvích, hektolitrech mléka, někdy i v dost zvláštních kombinacích. Ale což, když bažíte po jídle, zas tak o moc nejde. Ale v těhotenství se může projevit i tzv. pika syndrom. Jde o poruchu, při které máte chuť na hlínu, omítku, papír, uhlí, křídu, mýdlo nebo zubní pastu. Většinou jde o varovný signál, že tělu chybějí některé minerály. Rozhodně stojí za to poradit se s lékařem.

Hormony mohou za vše

Hormony se ale na vaší mlsnosti podepíší, aniž byste musela otěhotnět. Tragikomických scének u otevřené lednice se díky premenstruačnímu syndromu odehrají určitě tisíce denně. „V rámci PMS se u žen o něco málo zvyšuje bazální metabolismus, tedy stoupá potřeba příjmu energie z potravy. To může mít za následek chuť na sladké a tučné potraviny, protože právě ony jsou koncentrovaným zdrojem energie,“ vysvětluje nutriční terapeutka Bočková.

Když k tomu připočtete celkový pokles hormonů, které se podílejí na udržování naší psychické stability, plus fakt, že cukr a tuk produkci těchto hormonů zvyšují, plus pocit fyzické nepohody, případně plus stres – co vám vyjde? Regulérní příležitost podlehnout svým chutím.

Na naše chutě tedy mají vliv geny, věk, hormony, rodina a výchova. Ale taky nemoci. Protože chuť a čich jsou spojené nádoby, vnímavost vůči chutím se nám dočasně utlumí při rýmě nebo zánětu dutin. To nikoho nepřekvapí. Pozor ale na dlouhodobé nechutenství – může poukazovat například na sníženou činnost štítné žlázy. Zvýšená chuť, případně žízeň zase na vysoký krevní tlak či diabetes.


 

Diskuse

Vstoupit do diskuze